La Mano negra

Napsal St. K. Neumann

1. La Mano negra

Širé kraje Španělska jsou zemí skutečně požehnanou. Andalusie, kterou tolik básníků opěvovalo, je jistě nejkrásnější částí tohoto království, v němž církev a monarchie jsou nejúže spřáteleny a v němž mlčenlivá poslušnost lidu vynucuje se stále ještě inkvizičními prostředky. Nicméně nebeská požehnání, jež na této zemi více než kde jinde spočinula, obrácena jsou vniveč perverzní přímo hloupostí těch, kdož jsou vlastníky půdy. Nekonečné kraje, latifundia, jsou vlastnictvím několika málo lidí, jimž poskytují mnohem více, než dovedou tito lidé utratit vzdor svému lenivému a rozkošnickému životu městskému. A tak leží širé kraje, dobrá polovina země, ladem, ponechány stádům, že připadá na kus dobytka více než hektar půdy. V obdivuhodné zemi, jež by mohla uživit celý národ, jsou jedinými příjmy velké většiny obyvatelstva směšné mzdy placené vlastníky půdy za zemědělskou práci v části vzdělávané, hlavně za sklizeň obilí, vína a oliv. Tedy před půdou ladem ležící umírá andaluský venkovan hladem. Bída každým rokem krutější, jež decimuje tento zemědělský proletariát, probouzí v něm zároveň snahu zlepšit svůj osud. Ale na všechny prosté požadavky, na každou žádost za zvýšení mzdy odpovídá se mu stále stejně brutálním odmrštěním, a vypukne-li stávka, salvami četníků vždycky ochotných pomáhat velkým vlastníkům.

Byly to nejprve prosté dělnické syndikáty, v nichž se andaluští venkované sdružovali, aby hájili svůj vlastní život i život svých žen a dítek. Když pak z ciziny průvan svobodných myšlenek nesl jim nadějí v přeměnu vlastnického režimu, s kterou zároveň půjde úplná přeměna sociální organizace, s nadšením přistupovali k Mezinárodnímu sdružení dělníků, k slavné Internacionále, stále a vděčně námi vzpomínané. Španělský proletariát má příliš mnoho zkušeností s různými formami vládními, a různé ty monarchie, jež se vystřídaly, i republika v letech 1873-74 ponechaly mu jen vzpomínku na systematické perzekuce, hromadná vypovídání, rozpouštění dělnických spolků atd. Proto se stal tomuto dělnictvu anarchistický komunismus jedinou přijatelnou sociální formou, proto Pablo Iglesias s hrstkou svých sociálně demokratických přívrženců netěší se důvěře španělského dělníka a proto také tehdá Internacionála, v jiných zemích již dávno rozpadlá, zachovala si ve Španělsku dlouho svou organizaci a svou činnost. Hlavně v jižních krajinách tvořily sekce španělské federace armádu vždy pohotově jsoucí bojovat proti „vůli boží“ a vůli vlastníků. Venkované sjednocení mezinárodním a komunistickým učením prohlašovali, že raději v koutě umřou hladem, než aby umírali při práci, nestydatě jsouce vykořisťováni, vymezovali na četných sjezdech svůj ideál, shledávajíce život pro sebe možný jen při společném vlastnictví půdy. Perzekuce umenšily ovšem na okamžik sílu jejich organizace a počet přívrženců, ale myšlenka zůstávala živoucí a propaganda neutuchala. Když Internacionála byla rozpuštěna, existovala přece dále Krajinská federace dělníků, kteréž kolem roku 1880 dařilo se opět jak před desíti lety, takže zápas mezi živlem federačním z jedné strany a živlem zaměstnavatelským, soudním a především vojenským ze strany druhé se přiostřoval. Bez komunisticko-anarchistického učení, stále vysvětlovaného a mezi davem šířeného nejvzdělanějšími dělníky, byl by býval proletariát nepřítelem ovšem četným, ale bezbranným, neujasněným a nerozhodným. Že pak vládě jednalo se především o to, aby postihla organizátory a propagandisty, kteří byli duší sociálního odporu a výboje, museli všichni internacionalisti utajovat jména členů federace a skrývat své schůze, aspoň ty, jež přímo organizovaly boj. Ostatní veřejná střediska dělnická, pořádající jen poučné rozpravy a přednášky, byla ovšem také vydána všanc státní autoritě a nebylo nijakou vzácností, že i zákonně utvořený dělnický spolek byl násilně rozprášen, místnost uzavřena a lavice a stolky sebrány představiteli autority pro osobní jejich potřebu. Tato drobná týrání však měla podružný význam: náčelníkům vlády, náčelníkům vojenským a především velitelům venkovského četnictva, kteří byli nástrojem zaměstnavatelů v tomto nemilosrdném boji, jednalo se o to, aby našli záminku k smrtelným ranám, jež chtěli zasadit členům federace, k hromadným popravám, jimiž by zemědělský proletariát zastrašili a v dokonalou porobu uvrhli.

Nuže, v letech 1878-83 přicházely z Andalusie a hlavně z města Jerez de la Frontera nesčetné zprávy o krádežích, vandalismech a vraždách. Dobytek byl tam hromadně kraden, vinice a olivová pole pustošena, stohy zapalovány, skladiště drancována, lidé nalezeni byli probodeni dýkou ve svém bytě a jindy zase spoluviník výčitkami svědomí puzen odhalil zločin nikomu neznámý. Z Jerezu oznamovalo se do Madridu, že jsou to zločiny tajemného a po celé Andalusii pracujícího sdružení, jehož symbolem je černá ruka. Z časopisů madridských přešly tyto zprávy do tisku celé Evropy a konečně se dostali i do knih historických.

Faktem je, že vládě, úřadům a velikým vlastníkům seslán byl tehdy Prozřetelností konečně spasitel v osobě četnického velitele Tomáše Peréza Monforta, jehož pomocníkem byl kapitán Oliver.

Máme všichni velmi poučné zkušenosti o tom, kterak špinavé mohou být prostředky, jimiž autorita a vše, co kolem ní krouží, snaží se udržet tzv. pořádek čili půdu pokud možno nejvýhodnější pro vykořisťování duší a těl. Ve Španělsku žije však tradice inkviziční bujněji než kdekoli jinde. Ve Španělsku ruce autority potřísněny jsou stále mučednickou krví a zločiny spáchané na Kubě, v Montjuichu, v Barceloně a jinde jsou dostatečným důkazem, že tato země na prvním místě potřebuje otřesu od základů, očisťující revoluce, do které naštěstí nemá daleko.

Madridský časopis našich španělských soudruhů Tierra y libertad zahájil v lednu 1902 anketu o domnělé tajné společnosti La Mano negra a třech jejích hlavních procesech za tím účelem, aby přivedl světlo do těchto tajemných věcí a pomohl na svobodu osmi v té době ještě v žalářích žijícím odsouzencům. Z této ankety vyšlo najevo, že aféru a La Mano negra třeba zařadit do dějin španělské inkvizice. Bylo by možné snadno pochopit, že vyhladovělé obyvatelstvo bralo útokem statky velkých vlastníků: krádež ovce nebo kozy, když člověk doslova umírá hladem, nepotřebuje omluvy a není ani trestná v očích soudce, jenž je nestranný a vládne všemi svými duševními schopnostmi. Také zapálení mlýna nebo části lesa, zničení vinice obyvatelstvem zoufajícím nad svou bídou, jež tak příliš jasně se odráží od blahobytu líné a zpupné menšiny, lze si snadno vysvětlit jako nevyhnutelný výsledek zřejmé příčiny. Ale to vše stává se velmi pochybné, když jsme se dozvěděli, jakých prostředků používala autorita, aby došla svého cíle, když jsme se dozvěděli, jaká lidská bestie ztělesnila se v četnickém veliteli Monfortovi. Musíme se tázat, zdali všechny ty loupežné výpravy, jimiž byla po několik let krmena obrazotvornost publika španělského i evropského, nebyly jen prostými smyšlenkami nebo skutky spadajícími na účet agentů provokatérů. Věřilo-li obecenstvo i sami historikové, že sdružení zločinců La Mano negra existovalo, bylo to jen proto, že nikdo nepochyboval o věrohodnosti časopisů jezerských, jež přinášely zprávy o domnělých zločinech domnělých banditů. Z první lži pak vznikla lež druhá. Aby mohly být prováděny loupeže, bylo třeba lupičů, a aby se mohly provádět takové a tak časté loupeže, bylo třeba celých lupičských organizovaných band. V té době se také množily domnělé bandy jako houby po dešti. Bylo-li zatčeno půl tuctu dělníků, byli tito ihned prohlášeni za členy bandy. Toť však, jak známo ve všech zemích, stále týž trik policie a duchaplné oficielní žurnalistiky. O kolika anarchistických spiknutích psalo se v posledních letech při každé vhodné i nevhodné příležitosti. A přece fakta nikdy nic nepotvrdila. Nemusí se však jednat ani o anarchisty. V říjnu minulého roku zatkla barcelonská policie francouzské penězokazce. Oznamujíc tuto novinku světu dodala: „Jest domněnka, že patří k organizaci rozvětvené v hlavních evropských městech.“ Jest domněnka, proč? Toť hádanka. Ale blbeček, jenž nemá nejmenšího kritického smyslu, čte tuto depeši ve svém tělesném žurnálu, je tím velmi pobouřen a chválí do nebes prozřetelnou policii. Tož v letech 1878-83 byla v Andalusii prostě vykořistěna nejapná bajka o sdružení zločinců, protože mohla být jedinou záminkou k procesům proti členům Internacionály.

Nuže, veliteli Monfortovi a kapitánu Oliverovi patří nesmrtelnost za to, že vynašli bajku o La Mano negra.

Ve Villamartínu, kde revoluční nadšení bylo nejsilnější, objevila se na zdi několikrát otištěná ruka po inkoustu. Snad si někdo rozlil inkoust na ruku a otiskoval ji tak dlouho na zeď, pokud nebyla osušena. Ale Tomáš Pérez Monforte měl inspiraci, jež ho postavila po bok nejzuřivějším inkvizitorům. Tato černá ruka, to měla být mystická a stále hrozící ruka stohlavého lupiče, jež rozsévala v zemi hrůzu a zpustošení, to byla všudypřítomná ruka zla, jejíž podpory bylo nutno za každou cenu odstranit. Černá ruka! Denní tisk chopil se Monfortova vidění, zvěčnil ho a - dogma stalo se skutkem. Nikdo již o tom nepochyboval, že existuje ohromné sdružení lupičů, jehož cílem je ničit statky, terorizovat, olupovat a zabíjet počestné lidi, a že toto sdružení má za symbol onu strašlivou černou ruku. Schopnou nejkrutějších zločinů. Možná, že sám Monforte uvěřil své bajce, že podlehl své sugesci, když se snažil vnutit ji jiným, aby mohl vysvětlit neuvěřitelnou řadu zatčení, muk a legálních i nelegálních vražd, jejichž úplný seznam nikdo nemůže podat.

Jakým způsobem si Monforte počínal, o tom přinášejí svědectví listy Manuela Sáncheza Álvareza a p. Reguery, zaslané časopisu Tierra y libertad.

Sánchez vypráví, že roku 1878 přišel k němu zrána na vinici, kde pracoval, četník a po dlouhých oklikách dovedl ho do Jerezu kvůli nějakému prý prohlášení. Tam v hotelu Consistorial byl předveden před velitele Monforta, jenž vstal, pozdravil ho a podávaje mu ruku pravil: „Jsem rád, že se s vámi seznamuji...“ Pak ho vyzval, aby si šel odpočinout - Sánchez byl totiž po nemoci -, že večer pohovoří si spolu jako dobří přátelé. Večer přijal ho opět laskavě a pravil mu: „Zavolal jsem si vás, protože znám vaše revoluční chování a sympatie, jež nalézáte u dělníků; tedy můžeme tu spolu hovořit jako v rodině, jako otec se synem, ale nezapomeňte, že já jsem otec.“ Konečně mu nabídl duro (asi pět korun) denně, když se bude snažit přimět časem své kamarády, aby zapálili žeň nebo vydrancovali vinici na místě, kam předem dovede četníky. Mzda, kterou takto Monforte Sánchezovi nabízel, byla značná, neboť zemědělský dělník vydělával tehdy jako dnes v oné krajině 2-6 reálů (50-150 halířů). Nato byl Sánchez propuštěn, a když se třetího dne večer s Monfortem opět sešel, odmítl rozhodně vzdor jeho výhružkám jednat dle jeho přání a obsah své rozmluvy s ním sdělil na schůzi svým soudruhům. Monfortovy výhružky také se splnily. Po několika měsících počal proces s 35 nebo 40 osobami ze sousedních obcí, obviněnými, že chtěly zapálit a zpustošit vinici. Sánchez učinil k soudci, jenž k vyšetřování zvláště přijel, prohlášení o své rozmluvě s Monfortem a zaslal zároveň toto prohlášení do tehdy vycházejícího madridského listu Revista social. Nicméně zůstal dvacet měsíců ve vyšetřovací vazbě. To byla Monfortova pomsta.

Jiný svědek, p. Reguera, dověděv se o kampani podniknuté časopisem Tierra y libertad, vypráví v listě zaslaném z Buenos Aires v březnu 1902, že Monforte sliboval těm, kdož byli pro nějakou maličkost zatčeni, tři pesety, půjdou-li zapálit stoh, a hrozil jim přísnými tresty, když se zdráhali. Někteří ze strachu svolili, šli na určené místo, ale byli tam předem připravenými četníky zatčeni. To stalo se v té době nesčetněkrát. Některým sliboval Monforte nejen peníze, ale i dobrý oběd, a když nesvolili přece, dal je vodit z provincie do provincie, dokud je některý guvernér neuznal za dobré propustit na svobodu. S těmi pak, kdož byli uvedeným způsobem od četníků zatčeni, jednáno jako s členy Černé ruky. Jakéhosi Antonia Gallarda, zvaného Tagurdo, používal Monforte k tomu, aby sváděl lidi ke krádežím kořalky. Později, aby se mu tento chlapík nemohl stát nebezpečným, dal ho poslat do Tangeru v Maroku. Konečně prohlašuje p. Reguera, že četnictvo, jemuž velel kapitán Oliver, vyvádělo z vězení uprostřed noci nešťastné dělníky, dovedlo je na olivová pole s městem sousedící a pak dobře spoutané znova je táhlo do vězení, aby o nich mohlo prohlásit, že patří k La Mano negra.

Vrcholem činnosti Monforta a jeho podřízených byl „šťastný nález“. Objevili totiž pod cihlou v polích v krajině křížem krážem četníky navštěvované svazek kompromitujících papírů, jež obsahovaly stanovy spolku organizovaného pro krádež, žhářství a vraždy, jedním slovem stanovy Černé ruky. Nikdo se netaž, jak mohli být domnělí lupiči tak hloupí, že svěřovali svá divoká usnesení papíru a ukryli tento papír pod cihlu v krajině četníkům dobře známé. To věděl nejlépe Monforte a jeho pomocníci, a věc sama zůstane asi hádankou, neboť domnělé stanovy sotva objeví se ještě někdy na denním světle.

Třeba dodat, že tento „nález“ byl učiněn v době, která se vyznačovala novým stoupnutím federální organizace. Rok 1881 byl rokem naprostého sucha, a tedy strašné bídy, a zároveň počínalo mít pronásledování internacionalistů svůj účinek v tom, že Krajinské federaci přibývalo stále více přívrženců. Tento pokrok byl konstatován také na barcelonském sjezdu, jenž byl zahájen 24. října a na němž znova bylo prohlášeno, že španělská federace má povahu čistě hospodářskou a že je nepřítelem každé parlamentární politiky. Následujícího roku ještě hnutí zesílilo. Sjezd konaný v Seville uveřejnil statistiku, dle níž federace obsahovala 10 federací provinciálních, 209 federací místních a 632 sdružení odborová, jež dohromady čítaly 49 561 členů. V této cifře měla sama Andalusie východní a západní 30 000. Zanedlouho Revista social uveřejnila novou statistiku, jež byla provedena v době sjezdu a udávala počet přívrženců na 60 000. Uveřejnění těchto cifer vyvolalo v buržoazii úžas a ohromení. Počala ihned se šílenou perzekucí, vyšetřováním a zatýkáním. Dvěma póly hnutí byly, jako až dosud, Katalánsko se 14 000 členy a Andalusie. Tedy na tyto dva póly mělo se soustředit úsilí potlačovací. Civilní i vojenští funkcionáři, jako vždy a všade horliví služebníci vlastníků, snažili se najít neznámé dosud prostředky proti rostoucímu proudu proletářské revoluce. Tak například guvernér cádizský, takto „liberál“, vydal nařízení, že za všecka neštěstí a požáry, jež se neprokáží jako náhodné, mají být k zodpovědnosti pohnáni domácí lidé, a nebude-li těchto, tož ti, kdož tvoří místní komité dělnického sdružení.

Jak vidno, směřovala veškerá perzekuce proti španělské federaci slavné kdysi Internacionály. Ukazují k tomu také jednotlivosti ze tří velkých procesů, o nichž pojednáme v kapitole následující.

2. Procesy

Z tří hlavních procesů Černé ruky první a největší byl proces de la Parrilla. Bartoloměj Gago Campos, člen federace, dostal se do sporu se svými soudruhy, a to z důvodu čistě soukromého. Měl poměr s manželkou jednoho soudruha a tato věc se stala předmětem nekonečných hádek. Vídáme často, kterak anarchistické názory přecházejí i u svých nejhorlivějších přívrženců příliš pomalu do krve. Zabýváme se všichni mnohem více hospodářskou a sociální politikou a zapomínáme, že anarchie má také svou stránku mravní, nad níž není důležitější. A tak zatímco nás pojí myšlenky o převratu hospodářském a sociálním, rozdvojují nás předsudky rázu mravního. Jsme prosáklí morálkou měšťáckou a máme často tytéž představy o charakteru a cti jako ti, kdož námi vládnou.

Bartoloměj - abychom stručně mluvili - byl tedy v hádce se svým strýcem Manuelem za přítomnosti Cristóbala Fernanda Torrejóna zavražděn dne 4. prosince 1882. Celá aféra byla prostá a banální a vrahové byli známi. Nicméně ač ze zločinu mohly být obviňovány dvě, nejvýše tři osoby, provedeno bylo celkem více než sto zatčení a před soudem audience v Jerezu navrhoval zástupce ministerstva patnáct odsouzení k smrti. První rozsudek obsahoval také skutečně sedm odsouzení k smrti pro vraždu a sedm odsouzení k doživotnímu žaláři pro účastenství na vraždě. Záležitost pro formální chybu dostala se před kasační soud madridský, kdež zástupce ministerstva don Manuel Azcutia měl výmluvnou řeč, z níž zachovaly se nám úryvky. Prohlásil, že Krajinská federace dělníků a La Mano negra je jedna a tatáž organizace, jež má za účel rozsévat hrůzu po celé zemi. Důkazů nepodával žádných, zato však pateticky líčil existenci „tajného tribunálu, jenž provádí svá barbarská a ohavná usnesení ohněm, železem a jedem, takže ani otec nesmí zdráhat se pohroužit dýku do srdce vlastního syna, aniž syn smí odmítnout pohroužit své ruce do krve vlastního otce, když to tribunál nařídí.“

Ke konci své řeči volal pak: „Horda divochů nebyla by jednala jinak. Horda Aztéků, Beduínů nebo Kanibalů byla by se stejně vrhla na lidskou bytost, aby vysála její krev a pozřela ji. Ale to jsou Aztékové, Beduíni nebo divoši a - toto byli křesťané, synové křesťanů, zrození a vychovaní v civilizované zemi. Zdá se nám, že nám musí srdce puknout ve dví, vzpomeneme-li si na takové scény, scény, běda, španělské, tak ukrutné, tak divoké, tak nelidské a tak barbarské...“

Opravdu, může nám být úzko, pomyslíme-li si, že ukrutné, divoké, nelidské a barbarské scény odehrávají se odedávna až do našich dnů ve Španělsku! Ale zástupce ministerstva zapomněl tehdy říci, že tyto scény mají svůj původ ve hlavách španělské autority a že jejich pravými strůjci jsou španělští policisti, španělští soudci a jejich inkvizice.

Žaloba si vymyslela v tomto procesu následující bajku: Čtvero zločinců, Francisco a Pedro Corbachové jako předseda a místopředseda, Juan Ruiz y Ruiz jako tajemník a Roque Vázquez García jako přísedící, usnesli se 4. prosince ráno v chalupě Ruizově na tom, aby Bartoloměj Gago Campos, zvaný také Blanco de Benaocaz, byl zavražděn především proto, že Pedro Corbacho byl mu dlužen 1040 nebo 1060 reálů a Corbacho chtěl se tohoto dluhu zbavit, a jednak proto, že tajná společnost Blancovi již nedůvěřovala. Rozhodnutí tajného tribunálu Ruizem sepsané bylo posláno po Garcíovi do mlýna de la Parralla jeho správci Bartoloměji Garovi de los Santos, aby se postaral o provedení rozsudku tak, aby Blanco v noci byl zavražděn a oloupen o své papíry, mezi nimiž měl se nalézat také důkaz o zmíněném dluhu. Gago de los Santos vyzval svého bratra Manuela, aby Blanca odvedl do hospody a postaral se o to, aby až půjde domů, byl přepaden a zabit.

Tato fantazie jako obžaloba na členy federace vržená zakládala se na jediném skutečném faktu, že totiž Francisco Corbacho byl předsedou a učitel Juan Ruiz tajemníkem jerezské sekce dělnické federace. Tož vidíme zde očividnou snahu ztotožnit španělskou větev Internacionály s domnělou bandou lupičů, a přihlédneme-li blíže, vidíme, že když zástupce ministerstva mluví o nešťastných obyvatelích, ohrožených ve svém klidu a ve své osobní bezpečnosti, míní jimi velké vlastníky, kteří byli poděšeni ciframi zjištěnými dělnickým sjezdem v Seville, a vidíme dále, že melodramatická přednáška státního zástupce byla namířena nejvíce proti Juanu Ruizovi proto, že byl jerezským delegátem na sevillském sjezdu. Obhájci protestovali marně proti neslýchanému způsobu, jímž do ojedinělého zločinu, jehož pachatelé byli známi, bylo zapleteno 14 lidí jiných, z nichž aspoň 12 nemělo o celé věci ani potuchy. Výsledkem výmluvnosti státního zástupce bylo, že sedm lidí bylo garotováno (poraveno uškrcením strunou - pozn. Ex.) a šest odsouzeno k doživotnímu žaláři. Jeden unikl smrti tím, že zešílel mukami, jež musel vytrpět.

Časopis Tierra y libertad uveřejnil také několik dopisů od těch, kdož zůstali v žalářích dosud naživu. Vysvítá z nich, že obžalovaní museli trpět hlavně ve vyšetřovací vazbě nesčetná muka. Tak například Antonio Valero v dopise ze žaláře v Gomeře popisuje, kterak byli vyslýcháni dva obžalovaní, Salvador Moreno a Manuel Gago: Důstojník civilní stráže počav s jejich výslechem a vida, že odmítají absolutně každou výpověď a nechtějí se přiznat ke krádežím a žhářstvím, jichž nespáchali, zvolal ke svým zřízencům: „Jen je řežte, dokud nepřisvědčí k tomu, co se na nich žádá.“ Když pak viděli, že neobdrží od nich to, co chtějí, odvedli je do světnice sloužící za vězení. Přišli znova, když se domnívali, že rány, které barbarsky svým obětem způsobili, zeslabily jejich odpor. Tázali se jich znova na tytéž věci a dvojnásobně je tloukli na místa, na něž poprvé rány dopadaly. Když přišla noc, vyvedli je kamsi na samotu, aby nikdo nemohl slyšet jejich nářky, a zbili je ještě jednou. Nakonec je oddělili od sebe tak, že se nemohli vidět, a střílejíce do vzduchu pravili každému z nich, že druhý je již mrtev a že ho také zabijí, neřekne-li pravdu. - Tak se jednalo s lidmi, jichž jediným zločinem bylo, že patřili k dělnické federaci dle zákonů zřízené. -

Obětí procesu druhého, procesu ďArcos, se stal Cristóbal Durán Gil, jenž sice nebyl jako Juan Ruiz tzv. vůdcem, nezasedal v žádném komité, aniž byl delegátem, nicméně však patřil k Internacionále. Ale pomsty si zasloužil pro něco jiného: Při volbách v březnu 1873 odmítl hlasovat a prohlásil velmi rozhodně k příbuznému republikánského kandidáta, že ztratil všechny volební iluze. Dospěl jako tak mnoho jiných k přesvědčení, že hlasovací lístek je dokonalá blbost, a jsa logický vysvětloval své názory svým soudruhům, aby je přesvědčil, že „cacique“ republikánský má stejně malou hodnotu jako „cacique“ monarchistický. Slovo „cacique“, jež se stalo v Andalusii velmi obvyklým, znamená člověka, jenž svým bohatstvím nebo politickým vlivem nebo oběma dohromady utváří v zemi dobré i špatné počasí. Je obáván a poslouchán všemi, hloupost a bída jeho spoluobčanů činí z něho místního tyrana. Tož zdá se, že právě pomsta takového republikánského „caciqua“ přivedla Durána Gila, jenž nechtěl hlasovat a činil propagandu abstinenčnímu hnutí v tomto směru, do doživotního žaláře.

Dne 11. srpna 1882 vyšel polní hlídač Fernando Olivera Monterro nasbírat do lesa suché dříví, přičemž se dotkl neopatrně kohoutku své pušky. Vyšla rána a puška zasadila nešťastníkovi odrazem ránu do břicha a jeho stav se zhoršil po dvou dnech tak, že zemřel, vylíčiv předem, jak uvedeno, svůj případ. Nuže, po více než půl roce, 8. března 1883, byl zatčen Durán Gil a obžalován, že spolu se svým soudruhem Jaimem polního hlídače přepadl a příčinou jeho smrti se stal. Četnictvo nemohouc zpočátku ani násilím vynutit na Gilovi nějaké doznání, zatklo jeho soudruha v práci Jaima a tohoto trýzněním a domnělým opakováním Gilova doznání přimělo potvrdit všecky četnické smyšlenky o této vraždě. Z náhodného neštěstí učiněna vražda úkladná, spoluvina Jaimova vymyšlena jen proto, aby mohlo být nějak odůvodněno, že hlídač opatřený puškou mohl být smrtelně zkopán. V rozsudku, jenž se zachoval, uložen je tento román, jenž v hlavních rysech zní asi takto: Oba obžalovaní jako členové tajné společnosti La Mano negra, páchající krádež, žhářství a vraždy, přemlouvali při různých příležitostech hlídače Fernanda Oliveru, aby se stal také členem této společnosti. Když se Olivera zdráhal jim vyhovět, dal mu Durán Gil tříměsíční lhůtu, což provázel přiměřenými výhružkami. V den vraždy potkal Durán Gil Jaima a vybízel tohoto, aby šli důrazně na Fernanda Oliveru v lese se nacházejícího, a když Jaime nechtěl tak učinit pro své přátelství k hlídači, pohnul ho k tomu Durán Gil přeci jen výhrůžkou zabití. Když se oba pak k hlídači přiblížili, zasadil mu Jaime několik ran, takže klesl k zemi, načež Durán Gil odhodil jeho pušku a několikráte kopl ho do břicha, což způsobilo pak smrt přepadeného. Obžalovaní raněného také stálými výhružkami donutili pak k mlčení.

Sluší dodat, že lékaři připustili možnost zranění tak, jak Fernando Olivera sám udal a několikrát opakoval, a že exhumace mrtvoly nebyla vykonána z veřejných důvodů zdravotních. Ač se soud snažil v odůvodnění rozsudku zachovat dojem logičnosti, zůstalo přece hádankou, proč Durán Gil odešel, aniž hlídače zabil, neboť musel si být přece vědom toho, že v žijícím má proti sobě strašlivého svědka. Soud chápal tuto mezeru, hleděl ji však zastřít tvrzením, že Jaime smrtelně raněného delší dobu přemlouval a jemu vyhrožoval. Ale raněný hlídač byl ještě v den své nehody převezen do blízkého města Arcosu, kdež jsa sám a znaje svůj vážný stav, byl by jistě řekl pravdu. Také směšno se domýšlet, že by někdo mohl násilím někoho nutit k účastenství v tajném spolku. - Durán Gil byl odsouzen k doživotnímu žaláři a Jaime k 17 rokům a 4 měsícům a 1 dni, kterýž trest mu byl nejvyšším soudem snížen na 14 let a 10 měsíců. -

Záminkou k třetímu procesu, de la Venta Alta, se stala vražda hospodského na křižovatce čtyř cest z Roty, Jerezu, Puerta a Sanlúcara, Antonia Vásqueza, v březnu 1883. Podobně jako v procesu de la Parrilla stala se i tato vražda vítaným důvodem k nesčetnému libovolnému zatýkání. Nakonec byli odsouzeni jen čtyři lidé : Antonio Roldán jako vrah a Diego Maestre Morales, Juan Prieto a José Jiménez jako jeho přátelé. Všichni měli být garotováni. Nebyl však ani jeden: dělníci z Puerta de Santa María vydali velmi energické prohlášení, v němž vyhrožovali, že budou-li vedeni jejich druzi na popraviště, odsoudí se tím buržoazie sama do jednoho a že město bude zapáleno na všech čtyřech stranách a lehne popelem i s mrtvolami měšťáků. Snad se někomu tento manifest - třeba jen z principu - bude zdát násilnický a pokárání hodný. Vidíme-li však nevinně odsouzené své druhy vedené na popraviště, neuvažujeme příliš o teoriích. Při tomto manifestu bylo nejdůležitější, že měl účinek. Buržoazie je stejně nestoudná a nemilosrdná jako zbabělá. Měšťané Puerta de Santa María zakročili ihned u centrální vlády v Madridu, aby čtyři odsouzení dostali „milost“, čili aby trest smrti proměněn jim byl v doživotní žalář. To se také stalo.

To jsou v hlavních rysech zločiny španělských protektorů velkých vykořisťovatelů, jež se vztahují k drzé bajce o La Mano negra. Že však v té době vraždilo se ve Španělsku jménem spravedlnosti i jinak než v souvislosti s La Mano negra, dosvědčuje list zaslaný týdeníku Tierra y libertad, v němž také jedna z obětí španělské spravedlnosti vyličuje justiční vraždu, spáchanou na jistém dílovedoucím na vinici. Zločin, jejž p. Reguera v dopise svém odhaluje, je následující: Na cestě Trébujena, vycházející z města Jerez de la Frontera, stála u prvních vinic hospoda jakéhosi Juana Múňeze, jenž i se svou ženou byl tělem i duší oddán veliteli Monfortovi a konal tomuto špiclovské služby, neboť ho navštěvovali dělníci, kteří často poživše více alkoholu hovořili leccos o španělské Internacionále. Vyprávělo se, že manželé Múňezovi jsou zodpovědni za leckterá pronásledování a věznění. Nuže, tento Múňez byl i se svou ženou nalezen jedné noci, v době procesu de la Parrilla, zavražděný ranami dýkou. Ze zločinu byl obviněn Juan Galán, dílovedoucí v sousední vinici, a sice jen z toho důvodu, že večer téhož dne, kdy Múňez byl zavražděn, se nalézal v hostinci. Galán byl časně ráno vyvlečen z lože, krutě spoután a ranami holí donucován, aby se přiznal. Nicméně ani z něho, ani z jeho ženy nevynutili přiznání. Byl uvězněn. Monforte a Oliver mu chtěli najít také spoluviníky. Galán jako dílovedoucí propustil několik dní předtím, než se zločin stal, několik dělníků, již byli se svou prací hotovi. Pět z těchto dělníků dal četnický velitel zatknout a jako obvykle bitím je nutil k přiznání. Jsouce několik dní uvězněni, byli jedné noci i s Galánem vyvlečeni a hnáni v místa, kde stála Múňezova hospoda. Tam byli rozestaveni na jistou vzdálenost jeden od druhého a četnictvo znovu je nutilo bitím k přiznání. Když to nepomáhalo, vypalovány rány z pušek do vzduchu a velitel chodil brzy k tomu, brzy k onomu a vyhrožoval mu, že nepřizná-li se bude zastřelen, jako ti druzí prý. Nedostal ovšem z nešťastníků ničeho, neboť nemohli se přiznat, když nic nevěděli. Galán byl podroben nesčíslným mukám a uposlechl konečně soudce, jenž byl jeho mučení přítomen a radil mu, aby jmenoval čtyři spoluviníky a tak vyvázl z mučidel. Při procesu že to může zase vše odvolat. Galán tak učinil a druhého dne zase vše odvolal, a lze číst v aktech procesu, že učinil tak, jen aby vyvázl z mučidel. Čtyři jím jmenovaní lidé byli propuštěni, neboť se dokázalo, že jsou nevinní. Také domnělí spoluviníci, o nichž jsme se napřed zmínili, byli propuštěni, dlouho však nemohli používat svých nohou, jsouce zmrzačeni ranami, jež doprovázely jejich výslech.

Galán byl odsouzen a popraven: nic mu nepomohlo, že tisíckráte opakoval „jsem nevinen“ a že to opakoval ještě před davem přítomným jeho popravě.

3. Vítězství mezinárodní solidarity

V lednu 1902 počal náš španělský soudruh Soledad Gustavo v madridském týdeníku Tierra y libertad uveřejňovat fakta, dokumenty a dopisy týkající se legendy o La Mano negra, a sice za tím účelem, aby probudil veřejné mínění, dosáhl revize tří známých procesů a pomohl na svobodu osmi vězňům po skoro dvaceti letech ještě žijícím. Po osm měsíců až do září byl jeho hlas hlasem volajícího na poušti. Jeho vlastní druzi považovali jeho úsilí za marné, považovali za nemožné osvobodit osm neznámých zemědělských dělníků, opušťených svými bratry v bídě a zapomenutých i těmi, kdož před dvaceti lety je odsoudili.

Stalo se však, že jednoho dne si povšiml jeden z redaktorů našeho francouzského týdeníku Les Temps nouveaux celé věci blíže a bylo rozhodnuto počíti ve Francii s osvobozovací kampaní. Španělští a francouzští anarchisté si podali ruce a vyšli do boje. Zatímco v Les Temps nouveaux byly otiskovány veškeré dokumenty a krásné články Pierra Quillarda (Ve prospěch obětí španělské inkvizice) a Jeana Grava (Ve prospěch těch, kdož jsou zraňováni křivdami), chopily se kampaně všecky španělské anarchistické časopisy, El Corsario ve Valencii, El Proletario v Cádizu, Adelante v Santanderu a El Productor v Barceloně. Liberální a republikánské časopisy nedaly se dlouho pobízet a přišly za nimi: Heraldo, El País, EL Nuevo régimen. Zároveň vydala federace různých odborů v Malaze - Sociedad de oficios varios - proklamaci ke všem dělníkům a lidem dobré vůle. Ve Franci ujali se zatím již věci mezi jinými Georges Clemenceau, Francis de Pressensé a Jules Lermina a s nimi dlouhá řada časopisů, mezi nimiž i L´Européen, kamž historik Charles Seignobos dozvěděv se o věci zaslal dopis, v němž praví: „Nejsem nijak překvapen dovídaje se, že La Mano negra je vynálezem španělské policie. Měl jsem dojem, že v aféře je něco přestřeleného. Tož ve svých politických dějinách omezil jsem se pouze na krátkou poznámku ve formě napolo pochybující... Pamatuji se, že jsem dokonce váhal o tom mluvit, neboť celý zjev zdál se mi odporovat všemu, co jsem věděl o povaze andaluských venkovanů. Podlehl jsem špatnému příkladu, jejž podal Laveleye (v Soudobém socialismu), neboť tvrzení v časopisech byla kategorická. Kdybych byl viděl soudní dokumenty, nebyl bych se dal oklamat. Děkuji vašemu dopisovateli, že rozptýlil tento blud.“

Kampaň našla brzo ozvěnu v mezinárodním tisku. A zanedlouho se počalo s velkými meetingy. Nejdříve ovšem v celém Španělsku, pak v Alžíru, v Bruselu, v Ženevě, v Neapoli atd. Dne 13. ledna t.r. oznamovaly již madridské časopisy, že ministr spravedlnosti Dato nařídil, aby byly sebrány dokumenty týkající se dosud žijících odsouzenců, aby mohly být předloženy ministerské radě. Dne 25. ledna oznamovaly, že ministr spravedlnosti předloží druhého dne králi k podpisu akt milosti pro Cristóbala Durána Gila. Dne 2. února se konal veliký meeting v Paříži za účastenství více než půldruhého tisíce posluchačů. Mluvili: P. Guieysse, A. Girard, L. Havet, dr. Reclus, G. Séailles, H. Meyer, Yvetot, Jaurés, M. Sembat, Libertad a de Pressensé. Anatole France přihlásil se dopisem a své přihlášky zaslala také nekonečná řada dělnických skupin a spolků a časopisů ze Španělska, Portugalska, Francie, Anglie a Alžíru. Aklamací byla přijata rezoluce, v níž účastníci odsuzujíce policejní ukrutnosti a právní zločiny z roku 1883 a béřouce na vědomí milost udělenou jednomu z odsouzených vyzývají jménem mezinárodní solidarity španělskou vládu, aby propustila na svobodu i sedm ostatních odsouzenců a provedla revizi procesů. Slibují také, že nepřestanou sledovat zločiny inkvizice, dokud nebude v této věci zjednána plná spravedlnost a plné světlo.

Z dalších meetingů sluší uvést dva londýnské: na jednom, v Athenaeum Hall 13. února, mluvili Tarrida del Mármol, Malatesta a Čerkesov a mimo ně Louisa Michelová.

Konečně přišlo vítězství. Dne 4. března se konala v Madridu ministerská rada a schválila dekret dávající milost ostatním odsouzeným. Dne 9. března oznamoval telegram, že král podepsal dekret, jímž se doživotní žalář měnil odsouzencům ve vyhnanství. Tomuto „vyhnanství“ sluší rozumět jen jako triku španělské vlády, která chce, aby se zdálo, že odsouzení zůstali odsouzenými. Pro Cristóbala Durána znamenalo toto „vyhnanství“ například, že se nesmí ukázat v okruhu 25 kilometrů v okolí jerezském. Že by chtěla španělská vláda vypovědět své oběti do ciziny, o tom třeba pochybovat, neboť z aféry montjuichské má tu zkušenost, že lidé vypovězení mohou ve Francii nebo v Anglii ukazovat na svém těle stopy muk, jež vytrpěli. Tedy byť byla forma královského dekretu sebeimpertinentnější, mluví přece sám fakt, že oběti jsou již na svobodě, o zločinech, jež provedla vláda v roce 1883.

j j j

Pomalu počíná vyrůstat v Evropě něco, co můžeme nazvat mezinárodním hlasem svědomí. Energičtí, odvážní a výmluvní mužové ze všech civilizovaných zemí počínají na základě volné solidarity tvořit mezinárodní sbor za tím účelem, aby mohli se zdarem pozdvihnout svůj hlas, hlas nové inteligence, kdykoli stará společnost páše křivdy a zločiny. Nelze ovšem předvídat, jaké síly a moci tento hlas mezinárodního svědomí nabude, ale po vítězství, jehož právě dobyl v aféře s La Mano negra, můžeme si od něho slibovat velmi mnoho.

Již v aféře Dreyfusově jsme viděli, jak mocně se projevil. Ale bylo v ní příliš mnoho špinavých a zištných úmyslů vedlejších a nechyběly hlasy, které i za projevy mužů nejpoctivějších viděly ruce politických machrů. Nicméně aféra s La Mano negra nás přesvědčila, že můžeme v Evropě skutečně již počítat s velikou řadou mužů, kteří pozvedají svůj protestující hlas nezištně a bez vypočítavých snah. A věc je tím důležitější, že tito stateční lidé se nehlásí k jedné politické straně, že je to výkvět inteligence nejrůznějších názorů politických, sociálních i mravních, jejž pojí jedině snaha po lepším životě, v němž by bylo více světla, pravdy a spravedlnosti.

Jak veliký a důležitý úkol mohou mít v tomto sboru mezinárodní solidarity anarchisté, vysvítá nejlépe z tohoto vypravování.